Masca: zemský ráj

8. března 2018 v 14:22 | Ne/zaměstnaná panna
Je mi naprosto jasné že toto téma týdne je myšlené jako maska. Ale při tomhle slovu se mi vybaví malá horská vesnička na ostrově Tenerife.

Vesnička v horách, daleko od turistických letovisek, a i přesto sem proudí stovky turistů, kteří touží vidět neuvěřitelný pohled do údolí směrem k oceánu. Už jen cesta na toto místo je kouzelná, jak vystřížená z fantastického filmu. Od krásných písečných pláží se najednou ocitnete v horách, na úzkých cestičkách kde při pohledu dolů vás polije pot. Fiat Panda měl co dělat aby nahoru vyjel. Bylo únorové dopoledne. Nikde skoro ani noha. V údolí byla mlha. Po vesnici se potulovalo pár koček a na návsi v altánu hrál mladík na kytaru. Nikdo na ní nebyl. Hrál a já mu do pouzdra hodila nějaké drobné co jsem měla v kapse. Melodie se nesla po celé vesnici. Nádhera. Zašli jsme na oběd do malé restaurace. Dali jsme si kozí sýr s vlašskými ořechy a medových přelivem, a kalamáry. Po obědě jsme se procházeli a dýchali horský studený vzduch.

V této vesnici moc obyvatel nenajdete, nedávno tu neměli ani elektřinu, ani silnice. A i tak si zachovala své kouzlo.
Doufám, že se na tohle místo ještě někdy podívám.

 

Pořád bez práce

2. března 2018 v 11:17 | Ne/zaměstnaná panna
Počet dní bez zaměstnání: tak před měsícem jsem to přestala počítat
Počet rozeslaných životopisů: to už taky nepočítám
Počet pohovorů: cirka stráááášně moc
Pořet ÚSPĚŠNÝCH pohovorů: 0 (pořád)
Počet pozvánek na pohovor: 0
Počet cigaret: 2 (zatím, k 10:54)
Počet láhví vína koupených na večer: 0 (zatím)


Za poslední měsíc jsem byla na pár pohovorech. Úspěšnonst opět nulová. Myslela jsem si, že v dnešní době hledají firmy mladé a ambiciozní uchazeče. Mladá jsem, jen ty ambice jsou asi problémem. Peníze na mém učtu pomalu mizí. Snažím se šetřit každou korunu a jediné moje výdaje jsou za cigarety a nespočet lahví vína ze slevového regálu. Moje váha rapidně stoupá z nezdravého stravování, a asi taky díky stresu. Už jsem došla do stádia kdy kouřím už dopoledne. Nikdy jsem to nedělala, ale asi pořád lepší než chlastat už od rána. Odešla jsem do Prahy jako většina lidí za prací. Ale co je to sakra za dobu, že nemůžu sehnat práci ani tady?

Ze zoufalství jsem začala posílat životopisy i na místa, kde není potřeba maturita. A i tam se mi dostalo odmítnutí? Jak je to do prdele možný? V čem je chyba? V životopisu? V přístupu?
Když jsem vypadla ze školy s maturitním vysvědčením v ruce, říkala jsem si že bude těžké bez jakékoli praxe najít práci. Vzali mě rovnou na tři místa. Jedno jsem si vybrala. Odešla jsem za vidinou lepšího... a teď jsem tady. Čtvrtý měsíc na Úřadu práce.

A pak nastane doba kdy budu muset rozprodat další věci abych se měla alespoň jak dostat do té prdele z které jsem přišla. Jo i tam jsem zkoušela najít práci, ale na malém městě těch možností moc není. Mohla bych pracovat jako obsluha briketovací a paletovací linky. To zní hooodně lákavě. Ale nemám rok praxe v dřevorubectví, takže zase smůla.
Moje sny a plány které jsem měla v patnácti letech nějak nevycházejí. V roce 2018 jsem (touhle dobou) jsem si představovala roadtrip po Maroku. Jak je možný, že jsem se najednou ocitla v takovémhle srabu?

Víno a cigarety ve jménu středy

7. února 2018 v 19:08 | Ne/zaměstnaná panna
Původně jsem měla rozepsaný úplně jiný článek. Nakonec jsem si vzala flašku vína, zbytek cigaret co mi zbylo v krabičce, laptop a zapálila oheň v krbu. Odjela jsem odpoledne k rodičům a rozhodla se napsat jiný článek. Zítra mě čeká náročný pohovor na kterém budou testovat moji schopnost psaní (to potěž, to raději nee). Psaní všemi deseti ještě ze školních let vyměnilo nedokonalé a roztřepané ťukání do klávesnice doplněné o minilony (miliony) překlepů. Jsem nervózní. Dost o tuhle práci stojím. Stejně jako jsem stála už předtím. No zatím neúspěšně. Nakonec zjistíte, že můžete mít kolem sebe spousty lidí co vám věří a podporují vás. Ale pokud si nevěříte vy, je to dost k ničemu.

Dnes mi volala manažerka jedné nejmenované cestovní kanceláře. Zeptala se mě jak jsem na tom s pravopisem. Boha jeho. Řekla jsem, že dobře. Zítra se ukáže, že ne. Ani trochu si nevěřím. Proč jsem tak strašně nesebevědomá. Můj táta vždy říká ať si nedělám naděje, protože pak nebudu zklamaná. Vypadá to, že jsem to vzala až moc vážně. A ze skromnosti se stala nevěřícnost. Nejraději bych se hned sebrala a utelka někam hodně daleko, tam kde mě nikdo nezná a neví kdo jsem.

Vždy jsem si myslela, že mám pro psaní cit. A vždy mě to také bavilo. Ale když jsem si po nějaké době po sobě spousty povídek a článků přečetla, viděla jsem jen hromadu keců. A tak jsem celou složku jednoduše smazala, aby se nic nedostato na veřejnost. A proto tento anonymní deník je pro mě důžežitý. Můžu se veřejně ponižovat na internetu, já si ulevím a nic mě to nestojí.
 


První článek na úplně zbytečném blogu

5. února 2018 v 17:13 | Ne/zaměstnaná panna
Počet dní bez zaměstnání: 75
Počet rozeslaných životopisů: cirka 30
Počet pohovorů: cirka 15
Pořet ÚSPĚŠNÝCH pohovorů: 0
Počet pozvánek na pohovor: 1
Počet cigaret: 8
Počet láhví vína koupených na večer: 2
Typické odpovědi na každý (druhý) pohovor z HR oddělení: Dobrý den, velice si vážíme Vašeho zájmu pracovat pro naši společnost, bohužel jsme se rozhodli dát přednost více kvalifikovaným uchazečům. Přejeme Vám mnoho pracovních i osobních úspěchů. S pozdravem někdo kdo nasliboval hory doly a pak tě poslal slušně řečeno do psího zadku.

A tak jsem si udělala test do jaké firmy bych se hodila nejvíce. Výsledek: 72% shoda s firmou v oboru kam jsem poslala X životopisů a pokaždé mi bylo slušně řečeno, že pro ně nejsem dostatečně "atraktivní". Shodou okolností je to firma ve které pracuje můj přítel. Celkem ironie.

Děkuji všem personalistům co se mnou vytřeli podlahu. Ale vlastně je 90% pravděpodobnost, že budu přijata. Ne, pardon, vybrali jsme vhodnějšího kandidáta.

(Doufám, že tohle nebude nikdo číst, ale není nad to si vylít srdce na internetu)

Kam dál